Oxid chloričitý je chemická sloučenina se sumárním vzorcem CIO2. Tento oranžovo-žlutý plyn krystalizuje při teplotě −59 °C do podoby oranžových krystalů. Jako jeden z oxidů chloru je účinným a užitečným oxidačním činidlem používaným při úpravě vody a při bělení. Oxid chloričitý je jediný známý oxid halogenu, kde je halogen v sudém oxidačním čísle. Molekula ClO2 obsahuje jeden nepárový elektron, jedná se tedy o volný radikál s paramagnetickými vlastnostmi. Je to anhydrid kyseliny chloričité, která je ovšem nestabilní a ihned se rozkládá na kyselinu chloritou a kyselinu chlorečnou.
Plynný oxid chloričitý se zvláště za nízkých teplot dobře rozpouští ve vodě (přibližně 10x více než chlor), přičemž prakticky nedochází k jeho hydrolýze. Při teplotě 25 °C a normálním tlaku je po dosažení rovnováhy jeho koncentrace ve vodě přibližně 23x větší než v plynné fázi nad roztokem. Ve vodných roztocích oxid chloričitý existuje jako rozpuštěný plyn, je však velmi těkavý a může být snadno odstraněn provzdušňováním nebo intenzivním třepáním. Vodné roztoky podléhají fotolytickému rozkladu. Rozklad urychlují ionty přechodných kovů. Pokud jsou roztoky ClO2 skladovány v temnu a chladu, mohou si zachovat svou koncentraci po dobu několika dnů až měsíců. V přítomnosti chloridových iontů však dochází k rozkladu oxidu chloričitého i v temnu.
Oxid chloričitý se kromě použití na bělení v průmyslu, využívá také jako bělidlo a látka zlepšující mouku. Označuje se kódem E926. Je to nejdůležitější bělidlo. Kromě toho má využití při čištění pitné vody.
Chlor-dioxid (ClO2) působí jako oxidační činidlo: s velmi slabým oxidačním potenciálem (0,95 V; kyslík 1,3 V), tzn. dokáže zoxidovat („urvat“ elektron) pouze některým látkám. V lidském těle se jedná o bakterie, plísně a parazity, jelikož mají povrch (obal) relativně snadno okysličitelný tímto způsobem.
Z ostatních látek jde především o těžké kovy (ty může okysličit daleko víc věcí, ale obvykle se k nim nedostanou, protože jsou schopné okysličit mnohem více látek – zoxidují první věc, kterou můžou), případně různé jedy – MMS je jedna z mála věcí, která si dokáže poradit i s anthraxem.
Chlor-dioxid tedy může pronikat hluboko do jednotlivých částí těla, dokud se nesetká s něčím, co je schopný zoxidovat.
Tomu urve jeden elektron a změní se na chloritan sodný (ano, nezaktivované MMS), který si urve další 4 elektrony – a rozseká obal organismu.
Tím se změní na chlorid sodný (sůl) a neškodný O2 bez náboje.
Představte si to jako střelu, která se zavrtá do opancéřovaného tanku a teprve potom exploduje – udělá v něm ohromnou díru.
U virů zabraňuje tvorbě určitých proteinů (nemohou se vyvíjet – jinak řečeno, nemohou se jednoduše svinout a opětovně rozvinout v pozměněné formě). Po určité době uhynou.